Přátelé, kamarádi, poslyšte jak bylo letos na PODOLÍ.
Pokaždé se snažím nechat si nějaký časový odstup mezi táborem a psaním článečku o tom, jak to letos bylo. Říkám si, že pak budu schopen se na věci dívat s nadhledem a bez emocí. Těžko říct, jestli se to daří. Asi ne docela.
Vždyť jak se dívat bez emocí na táboření na místě, kam už jezdím tolik let a rok co rok se tam toho odehrává tolik... Tak mi odpusťte, pokud se neubráním, a věřte mi, že pokud vyzní to, co napíšu, někdy trochu pyšně nebo nekriticky, pak to je způsobeno pouze tím, že mi Podolí a táboření přirostlo k srdci a těší mě.
Je to vůbec možné?!! Celý tábor bylo slunečno. Vřelé díky Perunovi, nebo komu. Letos před námi na tábořišti nikdo nebyl, a tak nás čekalo vlastně kompletní stavění včetně sekání louky. Bylo to náročné na síly, ale dobré dílo se podařilo a tábor stál až na malé detaily včas. To by jeden neřekl, co materiálu se musí převozit a zprovoznit.
Sólo paprsek mě pošimral dírou v celtě a ohlásil neděli a také poslední hodiny na dodělávky. Po obědě už se sem vřítí horda malých, některých vlastně i docela velkých nájezdníků, co během minuty obsadí tábor a tuto okupaci většinou vydrží celé dva týdny. Autobus zavrčel na příjezdové cestě a naši táborníci už se vyloďují i se svými neuvěřitelně velkými zavazadly, ve kterých je zaručeně spousta sladkostí, a kde zaručeně chybí pláštěnka nebo holinky.
Ještě drobné přesuny v oddílech, aby mohli být kamarádi při sobě, a pak už se můžeme vrhnout do her, soutěží a bláznivin, co si vedoucí vymysleli.
Letošní inovací byli dva staří braši nově pasovaní na místa kulturních referentů: LU a JU. Pánové se zhostili svého úkolu vskutku na výbornou a jejich promyšlené šílenosti postupně strhávali všechny. Jejich talent jsme mimo jiné mohli obdivovat v několika povedených jednoaktovkách, nad kterými by srdce odborníka hořce zaplesalo.
Všichni jsme se po rozběhnutí oddílových her věnovali ještě přípravě na tradiční den soupeření s naším spřáteleným táborem Maracaibem, které jsme letos pojali v čertovském stylu, a tak se po táboře v době příprav motalo neskutečné množství malých čertů...no prostě to bylo peklo.
Blížila se hodina, kdy se na pahorku měli objevit naši soupeři a my si nechtěli nechat ujít přivítání bojovým pokřikem. Z modřínu z nástupiště lanovky s výhledem z výšky nejmíň 10metrů hlídal přístupové cesty čert albín, který nás včas upozornil a poté, co Maracaibo dozpívalo svoji stejnojmennou bojovou píseň, snesl se po lanovce dolů z pahorku a show mohla začít pekelným uvítáním. Krátký proslov Lucifera přešel v organizační pekelnopokyny, které přednesl čečéért JU a soutěžní skupiny obou táborů už zápolí v rafinovaných hrách typu "Šili s ním všichni čerti" atd. V celkovém hodnocení si sice vedli lépe čerti Gohiralu, ale Maracaibáci jim nic nedali zadarmo a prali se jako čert. Díky velké snaze a bojovnosti Maracaiba usoudila rada pekelná, že jejich duše PROZATÍM ještě ponechá na zemi (poněvadž pro peklo ještě potřebují dozrát).
Za zmínku stojí i dvoudenní výlety, na které se letos vydal celý tábor a noc pod širákem strávili i ti naši nejmenší. Kromě skalního lezení, které pro tábor jako každý rok uspořádal Tomáš Neuman (kocour) s Éliškou (tímto moc děkuji), nás Kuba Kastner učil základy na kajaku a musím říct, že ještě tak půl roku cvičení a někteří by toho eskymáka fakt udělali (dík i tobě, Kubo). Všichni se vrátili zdrávi a zdálo se, že i spokojeni a Podolské táboření mohlo pokračovat dalšími soutěžemi, pohádkami, návštěvou kouzelníka atd. Jednu z nočních her letos pomáhaly připravit i nejstarší oddíly a byl hezký pohled, jak se dokážou nadchnout přípravou hry pro nejmenší a jejich oběšenec, skřítci, co jim od krumpáče lítají jiskry, i pekelníci byli kouzelní.
Jak říkám, vše se za podpory počasí zdařilo ke spokojenosti, vlastně i ta jediná bouřka, co nás trochu vystrašila v půlce tábora, nakonec jen štěkala, ale nekousla. Závěrečný boj o poklad vystřídal poslední táborák a promítání fotek, které v průběhu celého tábora střádal a rovnal Marek Šimkovský. Proběhla i nějaká ta slzička a není se čemu divit, vždyť někteří se vlastně s táborem loučí definitivně, a že tady nechali kus srdíčka, je znát.
Do ranní rosy naposledy vyběhnou rozespalí z pozdní večerky, aby po snídani sbalili fidlátka a ku cti jim slouží, že pomohli sklidit i pořádný kus tábora. Jsou to dobří a zkušení táborníci a já se těším, že se s nimi za rok uvidím zas a možná někteří z nich rozšíří i řady nás vedoucích a budou koukat na tábor z té druhé strany barikády. Ono je potřeba občas trošku čerstvého větru mezi staré tábornické vlky.
A zas sedím v tom autobusu a nálada jak na fůnusu (že by básnické střevo?) a hraji Trofej, Nad stádem koní, Paletu a na kopci nad Novým Městem začínám s naší hymnou Podolí. Sykot otvíraných dveří, rodiče, loučení, vítání a najednou je kolem nás prázdno a mě se nechce věřit, že je to konec.
Žádné dítko nezbylo (vlastně jedno málem, ale nakonec ho adoptoval Drobek). Tak otočit se na podpatku a melancholii rozehnat prací při bourání tábora a nekonečném převážení materiálu.
Shrnuto: dík Vám přátelé, vedoucí, kuchařky, zdravotnice a táborníci, kvůli Vám za rok zas a rád.
Zdraví Jaroslav Lorenc.
Fotky z tábora a informace o tom kde si budete moci koupit DVD přibudou v nejbližších dnech, sledujte proto nadále náš web!